Uganda – Perla východní Afriky

Na naši druhou cestu do Tanzanie jsme chtěli přidat něco nového, něco, co by se nám navždy zapsalo do paměti. A tím byla návštěva horských goril. Myšlenka se nám v hlavě rodila už dlouho, nejprve padla volba na Rwandu, ale po konzultaci s cestovní kanceláří jsme zamířili do Ugandy. Důvody byly jasné – bezpečnější prostředí a hlavně cena. Rwanda účtovala v roce 2023 za permit 1500 USD, Uganda „jen“ 800 USD. Rozdíl, který už stojí za úvahu.

Hned po přistání jsme ale měli menší komplikace. Naše kufry zůstaly viset v Káhiře a navíc nám zabavili dron – v Ugandě ho prostě uloží, zapíšou a vydají až při odletu. Dobře, bez dronu to přežijeme. První kroky vedly k šimpanzům. Už doma jsme museli doložit negativní testy na TBC a různá očkování. Děti s námi tentokrát nesměly – k šimpanzům je pustí až od určitého věku.

Čekalo setkání s mladými šimpanzi. Jeden byl pořádný divoch, druhá mazlivá samička, která se nás držela celou dobu. A pak ještě dva další uličníci. Všichni nás prohledávali jako celníci – kapsy, zipy, všechno, protože samozřejmě věděli, že tam jsou schované banány. Byla to půlhodina smíchu a překvapení.

Další den jsme vyrazili na cyklo-safari. Průvodce a ranger se samopalem nás doprovázeli, protože v divočině nikdy nevíte, co potkáte. Terén? Žádné cesty, jen písek, kamení a díry. Rovné úseky střídaly kopce a do toho rovníkové slunce, které pálilo do zad. Ale odměnou byla setkání se žirafami a zebrami. Cestou zpět se děti svezly autem s naším řidičem Alim, zatímco my dospělí šlapali. A nebyla to jen projížďka – narazili jsme na stádo buvolů, a tak jsme museli rychle měnit trasu, protože tihle obři jsou vedle černých nosorožců jedni z nejnebezpečnějších obyvatel Afriky. Po třech hodinách v sedle jsme dorazili unavení, ale nadšení. Odpoledne jsme už jen odpočívali při plavbě lodí po jezeře, sledovali hrochy a ptáky a nasávali atmosféru.

Další den pěší túra. Zase s ozbrojeným rangerem, protože jistota je jistota. Viděli jsme žirafy, zebry a antilopy. Možná to po čase působilo trochu jednotvárně, ale upřímně – v takové situaci vlastně ani nechcete potkat něco víc nebezpečného.

A pak přišel vrchol – horské gorily v NP Bwindi. I když jsme měli načteno a nakoukáno snad všechno možné, stejně jsme netušili, co nás čeká. Trochu nás vystrašilo, když jsme slyšeli o množství jedovatých hadů, ale touha převážila. V Bwindi žije několik gorilích rodin, a ke každé smí jít jen jedna skupina turistů denně. Striktní pravidla, maximálně 8 lidí a jen hodina v jejich přítomnosti. Děti až od 15 let. Rozhodli jsme se proto rozdělit – nejdřív vyrazil tatínek.

Jeho trek trval sedm hodin. Strmý terén, podmáčená půda, lidé padali, klouzali se, bylo to náročné. Ale odměnou mu byl zážitek na celý život – silverback přímo na dosah ruky a kolem několik opravdu maličkých mláďat.

Druhý den jsem šla já. Skupina jen tři turisti – ideál. Trasa „lehčí“, přesto pět hodin chůze. Džungle byla vlhká a kluzká, slunce rozpálené. Poslední třetina už znamenala lezení do strmého kopce, půda mokrá, listí klouzalo, bez hole a rukavic by to bylo téměř nemožné. Z obličeje jsem si neustále sundávala pavučiny, což pro mě – člověka se strachem z pavouků – nebyl úplně ideální bonus.

A pak to přišlo. Dorazili jsme k gorilám. Rychle nasadit roušky, vytáhnout foťák a mobil – a šlo se. Hodina uběhne rychlostí blesku. Manžel se poučil, že nemá smysl „nejdřív si to vstřebat“ – já fotila hned od začátku. Gorily nebyly pohromadě na jednom místě, rozeseté po celém kopečku. Takže jsme lezli za nimi.

Najednou jeden průvodce sekl mačetou do křoví a gorila s mládětem se polekala, vyděšeně zařvala. A pak se z křoví vynořil silverback. Obrovský, mohutný, hrozivý. Stál pár metrů od nás a hlasitě bručel. Všichni jsme okamžitě ztuhli, sklopili hlavy, průvodci vydávali podivné uklidňující zvuky. Pět minut napětí, srdce bušící až v krku. A pak se silverback uklidnil, začal se krmit a my mohli pokračovat. Bylo to silné. Vidět gorily z takové blízkosti, cítit jejich sílu i křehkost okamžiku – to je zážitek, který se nedá zapomenout.

Naše základna byla u jezera Mutanda. Podle nás nejkrásnější místo v celé Ugandě. Členité jezero s malými ostrůvky, za ním mohutné sopky a všude zelená políčka. Vypadalo to spíš jako v Asii než v Africe. Navíc díky vyšší poloze tu nehrozila malárie, což byla další výhoda.

Když jsme se na poslední dvě noci přesunuli do Kampaly, nemohli jsme minout oblouk označující rovník. Samozřejmě povinná fotka! V hlavním městě jsme bydleli v malém penzionu s rodinnou atmosférou. Vařila tam úžasná „africká babička“, a její domácí kuchyně byla skvělou tečkou za cestou.

Ještě před odletem jsme stihli návštěvu Ziwa Rhino Sanctuary, kde žijí bílí nosorožci. Vyrazili jsme pěšky s rangerem, ráno, dokud nebylo horko. Stát pár desítek metrů od několikatunového obra – to je pocit, který se nedá popsat. Naštěstí tento druh není agresivní, ale respekt byl obrovský.

Poslední výlet byl za člunozobcem africkým. Asi 1,5 metru vysoký pták, s obřím zobákem připomínajícím loďku. Sotva jsme ale vyjeli, začalo lít jako z konve. Našli jsme ho, ale z pláštěnek a deštníků se nikomu moc nechtělo ven. Přesto jsme ho viděli – a to se počítá.

Odpoledne jsme nasedli do letadla směr Tanzanie, ale to už je zase jiný příběh. Uganda se nám zaryla pod kůži – gorily, jezero Mutanda, nosorožci, lidé, atmosféra. Byla to země plná kontrastů a zážitků.

Naše tipy

Co navštívit: Jezero Mutanda a Bwindi Impenetrable National Park, zde uskutečnit trek za gorilami, zde je ještě několik doporučení. Zájem o treky je obrovský, a proto je nutné si příslušný permit sehnat i s několika měsíčním předstihem. Limit je přísně daný, většinou se pohybuje 8-10 turistů spolu s příslušníky armády, ochránci přírody, průvodci a nosiči, což utvoří celkem početnou skupinu přibližně 20-30 lidí na jednu gorilí rodinu v jednom dni. Nikdy nezapomeňte si najmout nosiče i malý batoh naplněný pitím a technikou se stane velmi rychle velkou zátěží. Fotografujte za každé situace, jediná hodina je opravdu krátký čas. Dobře se seznamte se svou technikou, u goril už pak není čas cokoliv nastavovat.

Omezení pro děti: Trek je povolen od 14-15 let, také je třeba zvážit riziko malárie a ostatních tropických nemocí. Je vhodné se naočkovat, na co jen lze, jelikož nemoci zde mohou být zákeřné a lékařská pomoc nedostačující. Také určitě doporučujeme zaplatit si pojištění Flying Doctors. Pokud cestujete z Ugandy ještě do jiné africké země, je možné, že ta od vás bude požadovat potvrzení o očkování proti žluté zimnici.

Tipy na jídlo: Ochutnejte, co můžete z místní africké kuchyně, jen pozor na to, kde jíte. Určitě se vyhýbejte místům se špatnou hygienou nebo pouličním stánkům, pokud nejste zrovna dobrodruzi. Celkově v Africe dělají výborné zeleninové krémové polévky.

Co nedělat: Vyhýbejte se místům s větší koncentrací lidí a od pouličních prodejců bez doprovodu průvodce nebo řidiče také nic nekupujte. Raději choďte ve skupince nebo s průvodcem a po setmění zůstaňte už raději v místě ubytování. Při treku ke gorilám opravdu dodržujte všechna pravidla a nikdy se nedívejte silverbackovi do očí a rozhodně nikdy před ním neutíkejte v případě nějaké komplikace, před gorilou stejně nemáte šanci a útěk je jasný signál toho, že vás musí dohonit. Při chůzi v přírodě dávejte pozor na hady. Choďte tedy pokud to jde jen po dobře viditelných a přehledných cestičkách.

Uganda je země, která okouzluje svou krásou, rozmanitostí a odhodláním svých obyvatel. Její historie, kultura a přírodní poklady lákají cestovatele a badatele, kteří chtějí zažít půvab Ugandy ve vší jeho slávě.

Více fotografií naleznete v Galerie - Uganda